sobota 24. prosince 2011

Pohádka o králi Václavovi

Král Václav byl malý a drobný muž. Uvnitř svého křehkého těla však nosil velikou vnitřní sílu, která mu pomohla překonat dlouhé roky v žaláři. Tam ho uvrhli zlí mužíci s rudými plnovousy, kteří obelhali lid malé země lemované lesy, když mu slíbili bohatství a slávu. A protože vládli ve lži a strachu, upevňovali svoji moc mnoha krutostmi, které sužovaly duši i tělo lidu. 

Rudí mužíci lid okrádali a zubožovali, země pustla a chřadla. Vzali lidem louky a pole, na kterých kdysi tak rádi hospodařili. Společně s tím jim vzali i vzájemnou úctu, lásku, porozumění, víru a pokoru. 

Jednoho dne už lid, který po celá léta vlády rudých mužíků kráčel s hlavou skloněnou a tiše snášel útrapy, další příkoří nevydržel. Vtrhl na hrad opevněný těžkou kamennou zdí a holýma rukama vyhnal mužíky s rudým plnovousem ze své země. Vězněného Václava lid vyvedl ze žaláře a zvolil ho svým králem. „Václav na Hrad,“ volalo celé podhradí a s nadějí vzhlíželo k novému panovníkovi.

V zemi lemované hlubokými lesy nebylo vhodnějšího člověka, který by usedl na královský trůn. Václav se nezalekl rudých mužíků, nesklonil před nimi hlavu a zachoval tak čest svého lidu. Neuvěřil lži krutých mužíků, nezalekl se jejich výhružek, ale hluboce přesvědčen o jejich nepravostech, vzdoroval.

Lid byl plný radosti a naděje. Provolával slávu svému králi, který s pokorou říkal, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Po celý týden lid pil, hodoval a veselil se. Jenže každá sláva jednou končí, a tak se nakonec všichni museli vrátit do svých domovů v podhradí. Král Václav svému lidu vrátil pole, louky i zvěř v hlubokých lesích. „Starejte se o vše, jak nejlépe můžete, aby naše země zase brzy vzkvétala,“ řekl Václav svému lidu.

Lidé se vrátili na své louky a pole, jenže si s tím vším bohatstvím a svobodou nevěděli rady. Trochu lelkovali a často chodili do krčem, kde si stěžovali, že se jim na polích rodí málo obilí. Báli se vzít pořádně za práci a zapomněli, jak se správně obdělává pole. Nepamatovali si již, že při zasévání, okopávání i sklizni teče pot, že země potřebuje nejen vláhu a slunce, ale také pokoru, úsměv a trpělivost.

A tak přišly roky, kdy sice počasí úrodě přálo, ale lid, který zapomněl na upřímné city a lásku k půdě, špatně hospodařil. V zemi se objevili loupežníci, lupiči a šmelináři, kteří olupovali chudáky, rabovali a podpalovali vesnice. Lid se málo bránil a často hrozil pěstí k Hradu. „Kdeže je ta pravda a láska? Kde je bohatství a svoboda, kterou jsi nám, králi, sliboval?“

Moudrý král Václav nedbal výsměšků a výhrůžek. Trpělivě svému lidu opakoval, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, a čekal, až jeho lid dojde poznání, které on sám nosil hluboko ve svém srdci. K radosti krále Václava se v zemi našli i moudří lidé, kteří trpělivě, bez nářků a s pokorou obdělávali zpustošená pole, jež se rok od roka stávala úrodnějšími.

Jak král stárl, lid na něj zapomínal a jen občas zvedl oči k Hradu. Byl to smutný čas v zemi lemované hlubokými lesy. Lidé byli stále více zahleděni sami do sebe, málo pracovali, málo se smáli a málo se radovali ze života.

Jednoho zimního dne se krátce před polednem objevili na hradbách Hradu trubači odění do černého, aby lidu zvěstovali, že jejich král Václav zemřel. Lidé se zastavili a do srdcí se jim vlila bolest. Se zármutkem přicházeli v dlouhých zástupech k Hradu.

Na cestu si v tmavém studeném dni svítili loučemi, přinášeli větévky Barborky, která právě rozkvétala, a zpívali dlouhé teskné písně. Lidé se probudili z dlouhého netečného spánku, otevřeli oči dokořán a pochopili slova svého krále Václava, který je sice převyšoval svým duchem, ale nikdy se nad ně nepovyšoval. Lid u Hradu bděl a plakal po čtyři dlouhé noci.

Pátý den ráno se zatažené nebe vyjasnilo. Z hradní věže vylétla bílá holubice, zakroužila nad lidmi a řekla: „Nyní, když jste pochopili pravdu a lásku, jděte a žijte v jejich jménu. Tak nejlépe uctíte svého krále.“

Lidé šli a žili v pravdě a lásce. Na jaře jabloně v sadech rozkvetly bohatými květy, na loukách vesele bzučely včely, krávy dojily lahodné mléko a léto přineslo bohatou sklizeň. Lid s láskou vzpomínal na svého moudrého krále a bylo mu v té krásné zemi lemované lesy dobře.

středa 21. září 2011

První podzimní den a jak přežít zimu?

Ať si kalendář říká, co chce. První podzimní den byl zaručeně včera. Trochu pod mrakem, země mokrá po nočním dešti. Hořkosladká vůně čerstvě zoraného pole se mísila s prvními tlejícími listy. Večer pak u lesa padl zachmuřený opar. Bylo to naprosto božské.



Jak si poradit s prvními podzimními dny? Ve skříni mám ještě letní oblečení, mysl je naladěná na slunce, teplo, výlety na kolech. Je to smutné, ale nemám pocit promarněného léta. Sbíraly se bobule, slunce mi opálilo kůži, nosily se sukně i kraťasy, vysedávalo se na zahrádkách hospod.

Těším se na ten podzim, na ty vůně ohníčků a hnijícího listí, na šťavnatá jablka a čaj z právě usušených šípků.

Cíle pro letošní podzim a zimu? Aneb jak se nezbláznit z dlouhých temných večerů?
  • Zapálit si svíčku
  • Přečíst si knížku
  • Naučit se háčkovat
  • Upéct dobré cookies
  • Těšit se na Vánoce
  • Chodit se psy do lesa
  • Běhat po poli
A jak to vidíte vy?

pátek 2. září 2011

Jak to bylo v Oregonu

Říkali mi: „Proč jedeš do Oregonu? Vždyť tam nic není!“ Opak je pravdou, milí přátelé. V Oregonu je toho k vidění spoustu. Šťastný kus země s téměř panenskou přírodou. Proč to z těch rozlehlých Spojených států vyhrál zrovna Oregon?

Před třemi roky jsem se připletla na besedu s americkými veterány a jednoho z nich požádala o podpis. Marion mi pohotově do dlaně vtiskl vizitku. Od té doby si píšeme, voláme… Lukáš říká, že jsme se hledali. Společný smysl pro humor, láska ke psům, koním, autům svištícím po dálnici, hudbě, svobodě, volnosti a optimismu.

Letos na jaře nám Marion a jeho nová žena Vivian řekli: „Přijeďte.“ A my jsme přijeli.

Letiště

Krize přišla v New Yorku, kde jsme přestupovali na let do Portlandu. Po téměř devíti hodinách v letadle nás čekalo pět hodin na letišti v bláznivém velkoměstě a dalších šest hodin v letadle přes celé Spojené státy. Po vstupní kontrole u imigračního úředníka, která proběhla v pohodě (potřeboval jen vidět formulář ESTA, pas, vzít nám otisky a vyfotit nás), jsem se sesunula do křesla v jedné z mnoha „čekáren“ a chtělo se mi spát jako nikdy v životě. Let z New Yorku do Portlandu jsem prospala a naprosto mě opustil strach z létání.

Nedovedla jsem si představit, že se octnu téměř na druhé straně planety. Ale bylo to tak přirozené a snadné! Na letišti v Portlandu na nás čekalo milé překvapení. Marion se svým zářivým úsměvem a Vivian s kytičkou v ruce na přivítanou.

Prolétlo nám hlavou: „Určitě pro nás přijeli taxíkem.“ Jenže pak Marion zavelel a šlo se na parkoviště. Čekal tam na nás nádherný tmavomodrý Buick. Řídil ho samozřejmě Marion! Americký sen se začínal naplňovat.

Doma v Corbettu (neděle 14.8. a pondělí 15.8.)

Bylo kolem půl druhé ráno místního času, když jsme dorazili do našeho amerického domova v Corbettu – malém městě nedaleko Portlandu. Bobby G nás přivítal zívnutím a vyžádal si své cookie. Zvenku skromný dřevěný dům, který Marion začal stavět ve svých sedmdesáti letech, nás překvapil příjemným interiérem a nádherným výhledem na Mt. Hood, který jsme si vychutnali až ráno při první snídani.



První den měl být odpočinkový. Nicméně hned ráno Marion popadl jednu ze svých vyřezávaných vycházkových holí, zavolal Bobby G a vykročili jsme do krásného rána. Prošli jsme pořádný kus lesa, který patří k jeho domu. Oregonský venkov je jiný než ten český. Dříve se zde většina lidí živila farmařením a není neobvyklé, že k domu patří pořádný kus pole, louky a lesa. Zpočátku mě mátlo, že města a vesnice nemají klasický střed (náves, náměstí), stavení jsou různě roztroušená. Lidem to ale poskytuje větší soukromí a svobodu.


Odpoledne nás čekala cesta po silnici č. 5 do Springfieldu. Jednoho z mnoha Springfieldů, kde by mohl žít Bart Simpson. Zastavili jsme na odpočívadle (rest area), kterých je u každé rychlostní silnice nebo dálnice opravdu dostatek. Ve stánku jsme dostali vodu a mapu Oregonu (vše zdarma), na které byl nápis Oregon. We love dreamers. Až později jsem pochopila skutečnou podstatu tohoto na první pohled trochu kýčovitého sloganu.


Irene (pondělí 15.8.)

Ve Springfieldu nás čekala Marionova dcera Irene a v jeím domě jsme měli strávit tři noci. Trochu hloupé takhle se nakvartýrovat domů k někomu, koho neznáme. Jenže na tyto své české úvahy jsem měla hodně rychle zapomenout.

Popravdě, tři dny jsem si zvykala na úplně jiný přístup k životu. Přivítali nás s otevřenou náručí a širokým úsměvem. Nikde nebyly známky po tom, že jsme někomu na obtíž, že s námi mají starosti, že jim narušujeme rodinné soukromí. Naopak. Stali jsme se součástí rodiny, ve které nám bylo moc dobře.



První americká večeře se opravdu povedla. Irene nám připravila lososa, kterého ulovil její manžel Loren. Přidala se k nám také jedna z jejích dcer Andrea se svým manželem. Pomalu jsme si zvykali i na to, že se před jídlem všichni vezmeme za ruce a společně se pomodlíme. Není v tom žádný náboženský fanatizmus, prostě jen čistá vděčnost a přirozený respekt a úcta nejen k bohu, ale také k přírodě.


V noci se mi nespalo moc dobře. Nemohla jsem se zbavit myšlenek na to, že jsme jim vstoupili do jejich života, spíme v jejich postelích a jíme jejich jídlo… Nemohla jsem si zvyknout na pocit „být něčím hostem.“ Naši hostitelé s tím samozřejmě problém neměli, dělali pro nás vše s láskou a úsměvem. V tomto směru to byla velká zkušenost.

McKenzie River a první velký vodopád (úterý 16.8.)
Zkušeností a zážitků přišlo za těch několik dní obrovské množství a zažila jsme několik svých „poprvé.“

Irene si v úterý ráno přivstala a připravila nám božské palačinky (pancake) s borůvkami. Nechybělo samozřejmě čerstvé ovoce a výborná káva. K obědu nám zabalila sendviče a úžasné ovocné cookies, po kterých se mohl Lukáš s Marionem utlouct.


Vyjeli jsme směrem k pohoří Three Sisters a cestou jen nevěřícně obdivovali statné zelené stromy, čistou vodu v řekách a zářivě modré nebe. Po Scott Road jsme se dostali až k vyhlídce postavené z lávových kamenů, z níž byl perfektní výhled nejen na Mt. Hood, symbol Oregonu, ale také na další hory, jako je Mt. Jefferson nebo Three Sisters.


Po obědě jsme pokračovali v cestě k řece McKenzie. Vše se prostě nedá slovy vystihnout. Ten čistý vzduch osvěžený vodou z vodopádů se musí dýchat!

Jedním z mýtů, který o Američanech panuje je, že neznají Českou republiku. Jak hluboký omyl – alespoň v Oregonu ji znal každý, s kým jsme se zastavili na kus řeči. Ať už šlo o pána v kiosku, kluka na čerpací stanici nebo paní prodávající vstupenky.


Šok nám ale způsobil starší pán, kterého jsme potkali právě u řeky McKenzie. Ono je zde celkem běžné, že se lidé pozdraví a chvilku si spolu jen tak popovídají, vymění si úsměvy… A Marion se velmi rád baví s lidmi a samozřejmě neváhal dodat: „These guys are from the Czech Republic.“ Když to dořekl, pán od McKenzie River začal zpívat českou lidovku. Česky neuměl. Znal jen písničky, protože sbírá hudbu z různých částí světa. No není to úžasné?

Crater Lake (středa 17.8.)

Do svého zápisníku jsem si ten den poznamenala: „ Zpočátku je těžké zvyknout si na tu pohostinnost, člověk se cítí divně. Ale třetí den už je to tak nějak lepší. Jsou prostě otevření a pohostinní. Není to hra nebo přetvářka.“


Také jsme si zvykli na oregonský přízvuk a slangové výrazy nám přestávaly dělat problém. Prostě už šlo jen o to se pohodlně posadit do auta a užívat si tu svobodu, přírodu a všechny její krásy.

Crater Lake nás doslova ohromilo. Modrá barva tohoto nejhlubšího jezera ve Spojených státech je opravdu podmanivá (hloubka je téměř 600 m). Takže nechoďte až k jeho okraji. Mohla by se vám z toho zatočit hlava. Jezero Crater Lake vzniklo asi před 7 000 lety, kdy se propadla sopka Mount Mazama. Zajímavostí je, že není napájeno řekami, ale vodou ho zásobí jen déšť a sníh.

Objet celé Crater Lake nám zabralo polovinu dne. Z každé strany se nám otevřel nový pohled na toto uhrančivé jezero.

Pacifik (čtvrtek 18.8.)

Ve čtvrtek ráno se s těžkým srdcem loučíme s Irene a Lorenem, kteří odjíždějí kempovat (camping a fishing jsou zde velmi oblíbenými činnostmi a kempování zde má zcela jiný rozměr, než jaký známe ze špinavých českých kempů stále připomínajících doby socialismu).

Cesta na pobřeží utíká celkem rychle. Buick je opravdu skvělé a pohodlné auto. To, že se pomalu blížíme k oceánu, je cítit ve vzduchu. Marion nás požádá, abychom zavřeli oči a dodá: „I love playing games.“

Když zastaví, můžeme víčka otevřít. A teď mi zase docházejí slova. Pacifik se prostě musí vidět. Sundáváme boty a necháváme nohy ochutnat jeho sílu a chlad. Slunce svítí a hřeje, ale voda v oceánu je ostře ledová.


Pokračujeme kolem pobřeží, kde je řada smyslných vyhlídek. Člověk by ten provokující oceán mohl pozorovat celý den! Když nás začne otravovat hlad, zastavíme u jedné z restaurací. Na jídelním lístku nás zaujme česká specialita – smažený květák. A název restaurace – jmenuje se ONA. Dáváme se do řeči se sympatickou starší číšnicí s tím, že jsme z České republiky. Hned nám vysvětlí, že majitelka má české kořeny a čas od času zde připravují české speciality. Majitelka nás po chvíli přijde pozdravit. Česky už nemluví, ale stále uchovává recepty po svých předcích, které dokonce vydala i knižně.

I přesto, že bude Marionovi příští rok na jaře už 90 let, je neúnavný! Stále řídí svého Buicka, povídá, směje se. Přiznám se, občas jsme mu nestíhali!


Konečnou stanicí dnešního dne je městečko Lincoln City, kde máme rezervované pokoje v motelu Edgcliff. Očekávám skromné pokoje – vždyť jde o přespání na jednu noc. Jenže to by tam s námi nesměl být Marion, který nám sliboval prázdniny snů. Výhled na oceán, kde zrovna zapadá slunce, které kreslí kýčovité barvy, krb s hořícím dřevem. Sakra, chybí jen ta sklenička šampaňského. Balkón necháme otevřený celou noc a posloucháme, jak si Pacifik spokojeně pobrukuje.

Nejlepší sýr a zmrzlina (pátek 19.8.)

Ráno nesmíme vynechat procházku po pláži, kterou příliv uhladil a kde ještě nejsou žádné lidské stopy. Sbíráme kameny a dýcháme slaný vzduch. Nechce se nám, ale musím pokračovat dál po pobřeží na sever.

Čeká nás Pacifik City s dunami na pláži a hlavně Tillamook. Místo, kam se sjíždějí všichni milovníci zmrzliny. Jsem trochu skeptická. Nepatřím k milovníkům mražené pochoutky. Nejprve si prohlédneme továrnu na sýr – v podstatě jde o jednoduchý, ale efektivní nápad. Nechat lidi přes sklo nahlédnout do výrobny sýra. Na rozdíl od zmrzliny sýr miluju, takže mi téměř tečou sliny. Nejde to jinak a kupujeme pořádný kus chedaru. Pak se cpeme zmrzlinou. A je opravdu božská. Plná mléka a opravdovosti (prostě žádné náhražky).

Ještě než se vydáme domů, zastavujeme se u Marionových příbuzných, kteří nám věnují několik krabů, jež zrovna chytili v moři. Ofrňuju se, ale už brzy poznám, že krab chutná dobře.

Cestu domů si trochu prodloužíme. Marion nám chce ukázat monumentální most, který spojuje Oregon se státem Washington. Míříme proto do města Astoria a přejíždíme most dlouhý skoro 4 míle. Zpátky ho můžu přejet já. Řídím to nádherné auto a vůbec mi nevadí, že je to automat.

Mount St. Helens (sobota 20.8.)

Marion pokašlává a je vidět, že se necítí dobře. Také mi není valně. Své udělala klimatizace, horké slunce a studený vítr od Pacifiku. Přemlouváme ho, abychom zůstali doma. Jenže on je tvrdohlavý. Vivian ráda vzpomíná na větu, kterou jí před svatbou řekl jeden z Marionových kamarádů: „Je spoustu způsobů, ale jen jeden je správný – ten Marionův.“


Po snídani připravujeme kraba. Znamená to rozlámat mu skořápku a pomocí speciálních škrabátek z něho dostat maso. Překonám se a jdu do toho! Krabí maso voní a já zabíjím jeden ze svých předsudků.

Mount St. Helens je sopka ve státě Washington, která vybuchla v roce 1980. Musel to být opravdu ohlušující výbuch, jak můžeme vidět na videu v místním muzeu.


Večeříme výbornou krabí omeletu, kterou připravila zlatá Vivian, a pak si jdeme všichni brzy lehnout.

Adventure (neděle 21.8.)

Marion nás ráno vítá veselým: „Good morning, good morning, good morning.“ Chechtá se a tleská rukama. Je zřejmé, že je mu dobře. Díkybohu!

O plánech na dnešní den moc nevíme. Snad jen to, že to bude „adventure" a "big surprise.“ Na jedné z nedalekých vyhlídek na Columbia gorge se setkáváme s Chuckem. Odjíždíme někam do lesa. Tušíme, že nám jde něco ukázat. Ale co to bude?

Už chápu, proč nám Marion kladl na srdce, abychom si oblékli dlouhé kalhoty a „hiking boots.“ Prodíráme se houštím, přelézáme popadané stromy, prostřiháváme keře… Marion (89 let) a Vivian (79 let) jdou také! Cesta trvá asi dvacet minut. Pak se nám naskytne fantastický pohled. Největší strom v Oregonu. Je to opravdu velikán. Kmen tohoto statného cedru měří 36 stop.


Cestou domů se zastavíme u Jerryho a Lilly. Marion se rozhodl seznámit nás se spoustou svých přátel. Jerry a Lilly bydlí téměř uprostřed lesa v nádherném dřevěném domě, který je zásoben výbornou vodou z místní studánky. K domu samozřejmě náleží pořádný kus lesa, jak je tady zvykem.


David a Peggy (pondělí 22.8.)

Podle původního plánu máme jet do Warm Springs – indiánské rezervace. Jenže je tam požár, takže to raději neriskujeme.

Místo toho jedeme do Dallesu za Davidem Childsem, který za druhé světové války létal s P-47 Thunderbolt a sloužil také s Marionovým bratrem Virgilem.

Cestou se zastavíme ještě v Bonville, kde navštívíme sádky a vodní elektrárnu (pracovních věcí se prostě nezbavím ani na dovolené :-)).

David a Peggy jsou srdeční, přátelští a skromní lidé (už si na to pomalu začínám zvykat a překvapilo by mě spíš, kdybychom narazili na otrávené, smutné a protivné lidi). Marion nám slíbil, že u Davida uvidíme takové malé soukromé muzeum. Měl pravdu!

David schovává spoustu krásných fotografií svých předků, knih, obrazů… Trochu se mi třesou kolena, když vidím část trosek  P-47, které má na zdi, a nemůžu se ubránit dojetí, když nám třesoucíma se rukama podepisuje dva výtisky své knihy Wings and Tracks. Jedna je pro nás a druhou máma věnovat do knihovny. David Childs v roce 1944 při boji havaroval v Německu, prošel si zde táborem. Je to velmi milý a skromný pán. A přitom by na sebe mohl být tak pyšný (mj. byl vyznamenán i purpurovým srdcem).


David nedá jinak, než že nám musí ukázat starou oregonskou železnici (Oregon Trail). Jedeme autem téměř hodinu po krkolomné cestě. Marion řídí, David sedí vedle něho, chechtají se a povídají si jako dva malí kluci. Jsou prostě šťastní a my s nimi.

Krajina u Dallesu je jiná – zvlněné malebné kopce porostlé suchou trávou. Nad nimi krouží dravci a chybí jen indiáni na koni. Je ale tak snadné si je zde představit.


Oregon má prostě vše – oceán, hluboké lesy, vysoké hory, čisté řeky, vodopády, prérie…

Když Davida odvezeme domů, těžko se nám s ním loučí. Sympatie jsou na obou stranách. Zajímá se o to, co děláme, kde pracujeme, jaké jsou naše koníčky. Mám co dělat, abych se udržela, když nám říká, že máme vyřídit rodičům, že by byl rád, kdyby měl takové děti, jako jsme my…

Není to lehké. Srdce nás čím dál tím víc bolí. Blíží se náš odjezd a je nám jasné, že na všechny ty úžasné oregonské lidi, které jsme zde potkali, v životě nezapomeneme.

Marion mě upozorňuje na heslo, které má David ve své pracovně. "Never give up!"

Czech Society of Oregon (úterý 23.8.)

Nejde to prostě jinak. Do Evergreen Aviation and Space Museum v McMinnville se prostě podívat musíme. Marion nám ukazuje letadla, se kterými létal. A máme úžasný zážitek, když se můžeme podívat do útrob B-17.


Dnes nás také čeká setkání s českou společností v Oregonu. Protože jsem od Mariona věděla, že v Oregonu žije významná komunita Čechů, napadlo mě, že by bylo fajn se s nimi setkat. Abychom celému setkání dali trochu oficiální nádech, poprosila jsem primátora Martina Baxu, zda by jim nechtěl něco poslat. Martin vybral pěknou grafiku plzeňského znaku. Abychom ani mi nepřijeli s prázdnou, přivezli jsme jim publikaci z první republiky o prezidentovi TGM.

Milým překvapením je, že se oběda účastní i George Thompson, který s sebou přinesl plakát, jenž upoutával na letošní Slavnosti svobody. Musíme se s ním vyfotit a žádá nás, abychom fotku ukázali primátorovi, který mu plakát poslal.


S Marionem máme spoustu legrace a od smíchu nás bolí pusa. Třeba když si povídáme o telefonování.

She has no phone but only snype.“

What? Snype?

Chvíli přemýšlím.

Do you mean Skype?

Při večeři se ptám Mariona na prášky, které bere ráno a večer. Dozvím se, že jde jen o vitamíny a jediný prášek, který mu předepsal doktor je na cholesterol.

I don’t think I really need it. But it makes my doctor happy,“ dodává k tomu Marion.

Jak to ten člověk vlastně dělá? Prý na to samé se ho ptal i doktor. Jasně, důležité jsou geny, prostředí, ale nikdo mi nevymluví, že 90 % všeho je v hlavě. Konec konců, to říká i Marion. Pozitivní myšlení (ne nadarmo mu Vivian přezdívá Mr. Positive). Nikdy jsem nikoho neviděla jíst s takovým apetitem a tak si vychutnávat jídlo.

"What is your favorite food?"
"Food."


Nikdy jsem neviděla nikoho s tak pozitivním přístupem k životu. 

"What is your hobby?"
"Living."

 
Tento dne jsme také měli možnost nahlédnout do Marionových pokladů, které má schované v hale své bývalé továrny. Harley Davidson z roku 1947, Cadillac, kufr z války plný svých osobních věcí, sbírka nádherných kamenů. Byly jsme všichni jako malé děti, které objevily poklady u babičky na půdě. Prostě jsme si to pořádně užili!


Warm Springs a Mt. Hood (středa 24.8.)

Nechceme myslet na to, že se blíží nás odjezd. Dnes nás čeká Mt. Hood a moje vysněná indiánská rezervace Warm Springs.

Na Mt. Hood vyjedeme lanovkou. Stále se zde lyžuje. Prohlédneme si hotel, který byl postaven za krize ve 30. letech (v rámci New Deal, podobně jako vodní elektrárna v Bonville, o které jsme se zmiňovala).

Indiánská rezervace vypadá přesně jako z westernu. Prérie. O nich jsem snila, když jsem ve vlastnoručně vyrobeném týpí četla o prázdninách Vinnetoua. Muzeum ve Warm Springs je výborně udělané. Expozice jsou moderně a interaktivně řešeny.

Poslední den (čtvrtek 25.8.)

Je to tady. Náš poslední den v Oregonu. Jé, jak nám se nechce domů!

Jedeme se podívat na vodopády Multnomah Falls. Skvělé je, že se nechá vyjít až na jejich vrchol. Jde o celkem dlouhou štreku do kopce. Vůbec mě už ale nepřekvapuje, že Marion ten kopec zdolá. A Vivian samozřejmě také. Dnes je s námi i Marionova vnučka Lindsey.

Obědváme v Cascades Locks, kde si dávám fish and chips, které jsem si opravdu oblíbila. Vynechat nesmíme ani místní proslulou zmrzlinu.

Odpoledne ještě jedeme za Marionovými přáteli. Musí nám je představit, protože to byli právě oni, kteří ho poprvé s sebou vzali do České republiky. Pořád mi opakuje, že kdyby ho tam nevzali, nic z toho všeho by se nestalo. Proto je musíme poznat.

Jack je čilý sedmdesátník, kterého zastihneme při natírání plotu. Pozve nás na německé pivo a vyprávíme si o všem možném, o Evropě, Spojených státech, o výrobcích z Číny (je opravdu těžké sehnat v Oregonu výrobky made in USA), o studené válce a ruských vojácích. Škoda jen, že to tak rychle utíká.

Večer si s Marionem sedneme a prohlížíme si staré fotky, na kterých je on, jeho sestry a Virgil.

Pak už nás čeká jen balení, krátký spánek a letadlo do New Yorku, které odlétá v pátek v 6.35.


Loučení se bojíme. Během těch dvou týdnů jsme si na sebe nebezpečně zvykli. Marion a Vivian pro nás chvílemi byli jako dědeček s babičkou, u nichž jsme na prázdninách, chvílemi byli našimi vrstevníky a přáteli, se kterými je spoustu legrace.

Marion to ale udělal velmi chytře. Když nás odvezl na letiště v Portlandu, rychle nás objal, popřál nám šťastný let a slíbili jsme si, že se uvidíme v květnu v Plzni. Žádné dlouhé řeči. Ty jsou totiž v takových chvílích zbytečné.






středa 10. srpna 2011

Svojkovická madona

Není nad staré voňavé půdy. Jsou suché, teplé a plné zahrabaných a zapomenutých krámů. Mezi nimi se ale mohou skrývat učiněné poklady. Pokud tedy máte štěstí a bydlíte v domě s historií. Naše stará roubenka byla postavena někdy počátkem 19. století a prostřídalo se v ní několik generací našich předků, kteří byli tak osvícení, že nepotřebné věci nevyhazovali, ale schovávali právě na půdu.

Stalo se to 8. července odpoledne. Byl líný letní den a Lukáše nenapadlo nic jiného, než se jít zase schovat na půdu a pátrat po starých věcech. Už jich máme pěknou řádku – keramika, sklo, staré nářadí. Jenže na ten zásadní objev jsme si museli počkat.

Taroty a kalendář

 Skrýval se pod podlahou. Nejprve to byly staré zaprášené tarotové karty… Byl na nich kněz, cesta a spoustu dalších zajímavých symbolů.  Pak to byl malý trhací kalendářík, z něhož na nás svítilo datum 8. července. Jaká náhoda!

Mrazení po zádech nabylo na obrátkách, když jsme našli starou dřevěnou sošku madony! Naprostý zázrak a unikát, který s sebou přinesl spoustu otázek. Kdo ji vyřezával? Kdo se k ní modlil? Kde původně byla a proč ji schovali na půdě?

Madona s jezulátkem

Dřevěná madona s jezulátkem (dílo lidového řezbářství) nebyla ve staveních věřících zase takovou raritou. Stála na čestném místě a lidé se k ní modlili. Byla jejich ochránkyní. Naše madona, kterou jsme překřtili na svojkovickou, však pro nás vzácnou raritou je. Je spojením s našimi předky. Je předmětem, k němuž pravděpodobně směřovali své tužby a přání. 



Praděda Josef Kreč (1868-1951) i děda Miloslav Kreč (1903-1992) se hlásili k římsko-katolickému náboženství. Nepamatuji se však, že by můj dědeček byl praktikující věřící. Je možné, že za jeho života, možná již za života mého pradědečka, byla madona uklizena na půdu. Je možné, že patřila mé prababičce Marii Krečové (rozené Schäferhansové), která zemřela v roce 1918. Také jí zřejmě patřily ony tarotové karty, tak krásně vymalované a pojmenované nejen v českém jazyce, ale také v anglickém, německém a francouzském. Ale to jsou jen domněnky, které nám již nikde nepotvrdí ani nevyvrátí.

Černý holub

Letní večer 8. července 2011 byl opravdu zvláštní. Vzduchem se vznášel odér nalezené svojkovické madony a tarotových karet. Nebe se zatáhlo a přišla krásná letní bouřka. Ještě než se na nebi objevily blesky, posadil se na střechu černý holub, který nás se zájmem pozoroval. Vydržel tam celou deštivou noc a zmizel až druhý den.




úterý 9. srpna 2011

Venkov, nebo město?

Jan Werich říkával, že když je člověku nejhůř, utíká k přírodě. Myslím, že to mám naopak. Na venkov utíkám, když je mi dobře. Vyrostla jsem na vesnici, kde bývaly ty nejlepší prázdniny ze všech. Samozřejmě, že jsme nikam nejezdili. Ne že by nebyly peníze. Jen se to prostě nějak nehodilo, nebyl nikdo, kdo by se postaral o zvířata a tak. Vesnické prázdniny nás bavily a fantazie pracovala na plné obrátky. Dodnes mě mrzí, že nikdo nevyfotil to velké týpí, které jsme postavili na louce u potoka, nebo tu nádhernou dřevěnou chajdu, za kterou by se nemusela stydět ani renomovaná truhlárna.




Ale pak to přišlo. Jakýsi přetlak v hlavě, touha vypadnout, toulat se městskými ulicemi. Svíravý pocit vězení se vkrádal ke mně do pokoje vždy, když se setmělo a věděla jsem, že za oknem je jen zahrada, louka, potok, les a kopec Žďár. Žádní lidé, žádný městský ruch, světla ulic… Když si přeješ, stane se.

Praha voňavá

Nejprve přišla Praha. Několika měsíční stáž na ministerstvu spravedlnosti mě vyléčila z několika neduhů. Šla jsem tam jako holka z vesnice, která se bála, co na tom velkém úřadě plném schopných lidí bude dělat. Vždyť nic nezná a neumí. Stačila však základní inteligence, trocha organizačních schopností. Umění psát všemi deseti nikdo neovládal a moje hvězda zářila (jak se vyplatila moje lenost nechodit na semináře klasických předmětů, ale zapsat si psaní na stroji). Pražské ulice voněly, všude byly ty nádherné kavárny, krásně oblečení lidé a vzduch kolem nábřeží vůbec nebyl špatný. Popravdě, byl to jeden z nejhezčích podzimů v mém životě.

Růžové brýle nesundavej

Rok na to přišla Plzeň. Nebyla neznámá – mé studentské město, které mě přijalo až ke konci studia nastálo. Změna je život a nové věci inspirují i nasazují růžové brýle. Líbilo se mi jezdit MHD, dokud jsem nezačala cítit zápach nemytých lidí, líbilo se mi chodit do kaváren a hospod, dokud to nezačalo lézt do peněz, líbil se mi život v bytě, dokud jsem kouřila a nepotřebovala pohyb na čerstvém vzduchu.

Půl na půl

Ne, nic nemá svá negativa ani pozitiva. Prostě to jen je a podléhá našemu velmi subjektivnímu vnímání. Aktuálně jsem ve fázi života, kdy mi město smrdí, ačkoli vím, že bez něho nedovedu žít. Potřebuju lidi jako inspiraci, potřebuju kavárny, potřebuju ten ruch. Ideálně půl dne. Druhou půlku dne chci chodit po lese a sbírat houby, jezdit na kole a nezadusit se plynem z výfuků aut, spát ve studeném vejminku naší roubenky a zahřát se pod tlustou peřinou, vytrhávat plevel ze záhonů a hladit zem, která zalézá pod nehty…

Ideální řešení? Pracuj ve městě, bydli na venkově! První léto to tak máme. Až na to brzké stávání je to k nezaplacení. Ale ty večery a západy slunce, ty se ničemu nevyrovnají!